Abies - vánoční stromky z Vysočiny

Zdobíme ho, rozsvěcujeme a nakonec pod něj schováme dárky pro nejbližší

VÁNOČNÍ STROMEK je součástí svátků podobně jako kapr nebo cukroví. Kde se zelený symbol vzal?

Brácha hraje na přání maminky koledy na saxofon, táta nenápadně kamsi zmizel a sestra má uši nastražené a naladěné mimo tóniny vznešeného nástroje. Čeká na jiný zvuk. Na zvoneček. Pak už jen běžíme po schodech do zhasnutého pokoje tak rychle, jak jen to jde. Chceme stihnout prskavky, které září na stromečku. Na symbolu Vánoc. Nastává nejhezčí dětský a mnohdy i dospělácký okamžik roku. Mezi pichlavými větvičkami svítí svíčky, matka starostlivě odhrne řetězy dál od plamene a otec se nad tím pousměje. Zpíváme „Narodil se Kristus Pán“, čím jsme starší, tím je celá ta sešlost dojemnější, tím je i ten stromek krásnější.

Zdá se, jako by tradice stromku byla stára jako Vánoce samy. Ve skutečnosti je zdobený jehličnan podle všeho ještě starší, ovšem s Vánocemi ho spojujeme poměrně krátce. A ještě kratší dobu je nám tak běžně dostupný jako dnes.

Od větvičky ke stromu

Místo teplého pokoje sníh a třesknutá zima. Stromek je živý a podle možností načančaný, nazdobený. Letopočet ještě nedosáhl ani prvního milénia, ale Keltové i germánské kmeny se v hájích klaní svým bohům Slunce i dalším. Někteří historici právě tyto slavnostní noci považují za předobraz naší náklonnosti k jedličkám, smrkům či borovicím, jiní ovšem tuto domněnku vyvracejí. Mnohá století se totiž žádné stromky nestrojily a v kronikách o nich není ani zmínky. Slavný český dějepisec Čeněk Zíbrt ve svém sborníku poznamenal: „Obyčej s vánočním stromkem není lidový a není slovanský, a že o dějinách stromku vánočního u nás v lidovém podání nesnadno psáti, ježto stáří jeho nesahá za hranice XIX. století. Staré zprávy o výročních obyčejích českých nemají ani zmínečky o tomto obyčeji.“

Tak. A máme to. Přímým předchůdcem vánočního stromu může snad být chvojka, větvička či špička stromku zavěšená za kmínek nade dveřmi a později nad stolem. Byla zdobená sladkostmi a pamlsky, protože se věřilo, že mrtví se z ní najedí a ke stolu nedojdou. I přesto nebylo – a dodnes není – radno během štědrovečerní večeře své místo opouštět. Co kdyby ho zasedl zlý duch? Z větvičky se každopádně postupem času stal celý strom a z místa nad stolem se poroučel otočený kmenem dolů vedle stolu.

První záznam o „moderním“ stromku pochází z brémské kroniky a roku 1570. Země České? Ještě jednou napoví Zíbrt a jeho zápisky vydané roku 1901: „Pokud se Čechů týče, udržuje se v Praze pověst, že v prvních letech století XIX. sliboval herec nějaký překvapení hostům o vánocích. Po večeři otevřel pokoj a v něm zářil a třpytil se slavně vystrojený stromek.“ Zmíněný herec byl ředitel Stavovského divadla Johann Carl Liebich a jeho překvapení se konalo v roce 1812. Během dalších desetiletí se nová tradice zabydlovala nejprve v domech bohatých měšťanských rodin a následně i na venkově. Ostatně zabydlet se musela i v křesťanství, nyní už je symbolika jasně popsaná. Dřevo je symbolem života i smrti Krista, v kolébce se narodil a na kříži zemřel. Zelená je barva dlouhého života, zdobení jablky odkazuje na pramáti Evu a první hřích.

O první národní strom v centru města se zasloužil až spisovatel Rudolf Těsnohlídek, který pod ním v roce 1924 v Brně pořádal dobročinnou sbírku jako připomínku události roku 1919, kdy při cestě do lesa pro stromek našel opuštěnou sedmnáctiměsíční holčičku Lidušku.

Zima v ponorce

Zpátky do současnosti. Pamatujete si zimu 2009? Moji spolužáci z gymnázia rozhodně. Právě v tomhle roce se rozhodli přivydělat si prodejem stromků. A právě tehdy udeřily na Prahu mrazy tak hluboké, že teploměrům nestačila stupnice. Moji drazí přátelé si na parkoviště před obchodním domem na Jarově přitáhli nepojízdný kombík, přetvořili ho na čtyři týdny v noclehárnu a dnem i nocí z něj úřadovali. Od sedmi ráno do devíti večer prodávali, pak hlídali. „Bylo to drsný, hodně drsný,“ vzpomínají dodnes. „Měli jsme tam zavedený přímotop, jenže o půlnoci v tom obchodě shodili pojistky a nastala zima,“ vypráví se smíchem. Výdělek byl ovšem za tuhle šichtu slušný, šplhal do desetitisíců – na osobu.

Zatímco kamarádům jeden prosinec na mrazu stačil, prodavač Marek letos stojí v Hostivaři už počtvrté. „Výdělky si nechám pro sebe,“ směje se, ale o jiné informace se během obsluhování hojných příchozích podělí ochotně. „Rok co rok se prodává víc,“ všímá si, ale sortiment se nemění. „Nejoblíbenější je určitě jedle. Relativní novinkou jsou stromky v kontejneru, které je možné po Vánocích vysadit do přírody a je solidní šance, že přežijí,“ kouká po zeleném zboží. Moc dobře ví, že první týdny budou klidnější, ale směrem ke 24. prosinci začne nápor. Zákazníci nechávají nákup stromku na poslední chvíli každý rok a nejinak tomu bude tentokrát, zatím jde na odbyt především jmelí a okrasné větvičky.

Marek a jeho dva společníci nespí v žádném nepojízdném kombíku, vybavili se karavanem. „Ale zima zůstává tím nejhorším. A taky ponorka. Přeci jen jsme tu čtyřiadvacet hodin v kuse sedm dní v týdnu celý měsíc. Občas to zaskřípe,“ směje se. A běží obsluhovat, jedličku vybalit, zabalit, ohoblovat kmínek. Tahle parta už má kumšt zvládnutý, byznys jde hezky od ruky a je jasné, že v naší městské části si zájemci stromek koupí bez problémů. Není tomu tak dávno, kdy to nebyla samozřejmost. Stačí naladit prosincové zpravodajství z roku 1981, kde se na jediném pražském prodejním místě v Otakarově ulici táhne fronta dlouhá stovky metrů. „Kdybych neměla děti, tak bych tu v životě nestála, ty čtyři hodiny,“ lamentuje dáma v reportáži. Následně se dozvídáme, že chybu udělali soudruzi z lesní správy a kvůli nápravě se stromky už řežou na všech místech svě…, tedy republiky.

Vánoční školka

O necelých 40 let později už se stromky neřežou na poslední chvíli a neřežou se po celé republice, rostou ve speciálních školkách, kde jsou šlechtěny a řádně obhospodařovány. Na Vysočině obhospodařuje takové vánoční záhony i Robert Šíma ve své firmě ABIES.

„Před 21 lety za mnou přišel kamarád, který tehdy studoval lesnickou fakultu, s nápadem pěstovat stromky,“ vzpomíná na prapůvod myšlenky. „Prvně byla moje reakce spíše zamítavá, protože jsem si nedovedl představit, že by tato činnost mohla být něčím jiným než okrajovým koníčkem.“ Myšlenka mu v hlavě ležela půl roku, než se rozhodl k odvážnému a zdánlivě bláznivému plánu svolit. Za pár let řezali první várku a stali se prvními profesionály v Čechách, kteří se této obživě věnují celoročně.

Takový stromek roste od pěti do patnácti let, záleží na druhu jehličnanu a požadované velikosti. Starat se ovšem musíte už před výsadbou, půda musí být prohnojená, nesmí v ní být plevel, který by následně poškodil spodní patra. „Od třetího roku se začíná s tvarováním, aby lahodil oku, dostatek živin zajistí hezkou barvu. Není to jen sezónní zimní práce, jak by se mohl někdo domnívat. Pěstební řez člověka donutí zapomenout na letní dovolenou,“ podotýká Šíma.

I on a jeho společník bojují se strašákem poslední doby. Sucho je minulý rok připravilo téměř o polovinu výsadby a letos ji museli dohánět. Podařilo se, vláhy bylo dost. Školek se netýká boj s kůrovcem, který napadá starší stromy, naopak velkou hrozbou jsou jarní mrazíky. Však také Šíma přiznává, že na teploměr hledí občas s obavami: „Možnost, že během jedné mrazivé květnové noci přijde o veškerou snahu a péči, kterou svým stromečkům dlouhá léta školkař věnoval, činí z tohoto odvětví poměrně hazardní podnik.“

Stromky v jeho školkách nejsou jen dekorací, to je až finální funkce. Během svého života významně slouží krajině, ve které se vyskytují a jsou jakýmsi protipólem intenzivně zemědělsky zatěžované půdy. Stabilizují ji, působí protierozně, pomáhají zadržovat vláhu. Také v nich nacházejí úkryt živočišné druhy, kterým v Česku postupně hrozí vymizení a myslivci před jejich úbytkem opakovaně varují. Pod větvičkami nacházejí úkryt dříve tak běžná hejna koroptví, bažanti či zajíci.

Nepřebrat!

Vybrat ten správný, o to tady kráčí. Někdo bude chtít větve husté jako medvědí kožich, které jsou vhodné pro americký typ zdobení řetězy. Někdo preferuje jasně oddělená patra a tím výraznější možnost navěšení tradičních koulí a cukrlátek. „Z vlastní zkušenosti vím, že nejlepší je stromek, který mě něčím hned napoprvé osloví. Když začneme příliš přemýšlet a přebírat, nakonec přebereme,“ směje se Šíma. „Je to estetická záležitost, každý má jiný vkus a nedá se doporučit žádný ideál.“

I původ stromku je ovšem důležitý. Zatímco čeští pěstitelé zpravidla nezačnou s řezáním před začátkem listopadu, dovážené dánské zboží je káceno už v průběhu září. Školky ABIES sklizeň zakončí těžbou smrku ztepilého, který se na stáncích objeví jako poslední druh. „Čím dřív přijdete, tím lepší budete mít výběr. Opravdu není třeba se bát, že by jehličí opadalo ještě před Štědrým dnem,“ směje se Marek a já už se těším, jak tentokrát bude náš rodinný strom vypadat.

Bude mít všechna patra souměrná? Nebo bude snad mít křivou špičku? Bude mít vůbec nějakou špičku? Budou stížnosti? Shodneme se na barvě ozdob? Zapálí se řetěz od svíčky? Nezapomene Ježíšek koupit prskavky?

Stát se může všechno, jedno je jisté. Až se u něj sejdeme, zapomenu na zákaz zpěvu od učitelky ze základní školy a s radostí si užiju ono kouzlo okamžiku s „Narodil se Kristus pán“ na rtech a odrazem ozdob i svíček v očích mých nejbližších.

jakub.hlavac@mfdnes.cz